Dĺžka:
181 minút
Rok:
1999
Réžia:
Paul Thomas Anderson
Napísal:
Paul Thomas Anderson
Hrajú:
Tom Cruise , Julianne Moore, William H. Macy, John C. Reilly, Tom Cruise, Philip Seymour Hoffman
Obsah:
Co už víme o "božím plánu"? Určujeme si svůj osud sami, anebo jsme jen hříčkou zlomyslné náhody a černým humorem obdařené prozřetelnosti? Co ten mladík, který skákal ze střechy, aby se zabil, a místo co by upadl do vhodně umístěné sítě, skonal bludným výstřelem své matky, která chtěla trefit otce a omylem skolila syna, který právě letěl okolo? Nehledě na to, že tu pušku před časem nabil on sám! A co ten nešťastný potápěč, kterého našli v plné výzbroji na stromě? Divné věci se stávají pořád...
Úvod nového filmu Paula Thomase Andersona (Gambler, Hříšné boogie) ovšem není jen samoúčelnou sbírkou kuriozit. Určuje pravidla hry, jejímž základním pravidlem je, že žádná pravidla nemá. V tomto světě náhod a shod okolností nelze spoléhat na logiku a pravděpodobnost a vy na to buď přistoupíte a užijete si následující tři hodiny bez trýzně zpozdilé touhy po realismu, anebo nepřistoupíte a tatáž touha vás pravděpodobně během první půlhodiny vyžene z kina.





Takže - místo děje: losangeleské San Fernando Valley. Čas: jeden den a jedna noc. Protagonisté: devět. Mediální magnát Earl Partridge (Jason Robards), jenž umírá na rakovinu. Jeho žena Linda (Julianne Mooreová). Jeho ošetřovatel Phil (Philip Seymour Hoffman). Jeho "ztracený" syn Frank (Tom Cruise). Moderátor jedné z Partridgeových show, kvízu "Co děti vědí?", Jimmy Gator (Philip Baker Hall), rovněž umírající na rakovinu. Jeho "ztracená" dcera Claudia (Melora Waltersová). Dětská hvězda kvízu, geniální Stanley. Bývalá hvězda kvízu Donnie Smith (William H. Macy). Policejní důstojník Jim Kurring (John C. Reilly). Ti všichni se během onoho bouřlivého deštivého dne budou setkávat - doslova i symbolicky, neboť kromě společného životního prostoru je povětšinou pojí i hledání téhož - odpuštění, vykoupení a lásky. Jejich příběhy se totiž (a zdaleka ne náhodou) zrcadlí jeden v druhém. Otcové se dávno odcizili svým dětem (všichni tři včetně otce malého Stanleyho, který je na nejlepší cestě) a usilují o odpuštění svých hříchů. Jejich děti v sobě nesou různě maskované trauma - Frank píše a prodává příručky typu "sveď a znič", pozvedávající mužskou sebedůvěru v jednání se ženami, Claudia je závislá na drogách a neví, co slovo sebedůvěra znamená, Stanley hledá jistotu odpovědí v knihách - aniž má šanci ji kdy najít (jak je vidno u jeho "předchůdce" Donnieho). Manželky trpí zpochybněním svého vlastního přesvědčení - Jimmyho žena se ocitá v troskách jistoty své lásky, Linda naproti tomu přehlíží zbytky svého cynismu, z nějž neočekávaně vyrostla láska.





Jen dva lidé se vymykají tomuto vzorci rodinného smutku - dobrácký ošetřovatel Phil, usilující zprostředkovat svému umírajícímu pacientovi poslední setkání se synem, a mírumilovný policista Jim, jehož snaha pomáhat lidem překonává i jeho profesionální neschopnost. Tito jediní šťastně nevinní vstupují z vůle autora jako ¨čistí anděléˇ do spleti traumatizujících mezilidských vztahů, aby konali dobro.

Nebeská terminologie přitom není zdaleka náhodná, protože vyšší moc má v tomto příběhu (neboť jde vlastně o příběh jediný) své podstatné slovo. Den, v němž osudy všech hrdinů začínají, rozvíjejí se, kulminují i doznívají, je totiž frázován v kapitolách uvedených údajem o počasí, které předznamenává další fáze (melo)dramatu, a katarze je vyprovokována a provázena už nepokrytým, takřka apokalyptickým zásahem nebes (neprozradím, jen pro vzdělané napovím - druhá kniha Mojžíšova, kapitola 7, verš 26).





Boží vůle jako přijatelná varianta náhody tak více či méně zjevně prolíná celým filmem ve výsměšném kontrastu k pochybné víře v racionalitu, tak jak ji ad absurdum demonstruje obludná vědomostní soutěž ¨geniálníchˇ dětí. Relativní cenu ověřitelných faktů si proto nejbolestněji uvědomuje právě Donnie, jemuž kdysi encyklopedické znalosti přinesly slávu, ale nedaly mu návod na život, v němž tragikomicky selhává ve všem včetně pošetilé touhy po lásce pohledného barmana.

Andersonův příběh má své oprávnění právě jen v onom dokonale stylizovaném světě melodramatu, plném vypjatých emocí a velkých gest, v němž se hrdinové úlevně osvobozují od tíživé povinnosti ¨společenské přijatelnostiˇ a jsou dokonale upřímní. Jen v tomto světě mohou zcela legitimně pronášet pravdivé banality, kýčovité monology a sentimentální vyznání. A ono to funguje, dokonce lépe než v jiných podobných "kolektivních filmech z amerického života" - Robert Altman promine. Důvody jsou celkem tři.

Prvním je dokonale promyšlený scénář, jemuž se (vedle již zmíněné důsledné stylizace a zřetelného odstupu od a nebo spíše nad realitu) daří udržet v dokonalých proporcích všech devět minipříběhů. Ty nejenže se (jak bývá občas zvykem) z filmu postupně nevytrácejí, ale dokonale fungují i navzájem, neboť jejich určitá příbuznost dovoluje Andersonovi volně přecházet mezi postavami i v rámci jedné situace (tak Jimmy Gator například mluví o své dceři, ale divák sleduje Franka, pro něhož platí totéž apod.).





Druhým nepřehlédnutelným pozitivem Magnolie je hudba, která je dílem jak skladatele Jona Briona, tak písniček Aimee Mannové. Její skladba Wise Up nejenže Andersona inspirovala při psaní scénáře, ale jí patří i jedna z nejpůvabnějších sekvencí filmu. Oné deštivé smutné noci si ji pouští zfetovaná, zoufalá Claudie a začne si zpívat s ní, aby se k ní postupně přidali všichni ostatní, včetně umírajícího Earla, a předávali si ji na znamení své vnitřní příbuznosti. Magické.

Posledním (ne však nejmenším) kladem filmu je herecké obsazení, v němž se sešli z velké části Andersonovi oblíbenci z předchozích snímků - William H. Macy, Melora Waltersová, John C. Reilly, Philip Seymour Hoffman, Philip Baker Hall či Julianne Mooreová - a nově především Jason Robards a Tom Cruise. Je nemožné hodnotit jednotlivě výkon každého z nich, spokojme se tudíž s konstatováním, že tu nenajdeme slabé místo, a zmiňme se jen o Julianne Mooreové coby překvapeně zamilované nastávající vdově, už kvůli její velké hysterické scéně z lékárny, kde se snaží získat půl vagonu opiátů, a především o Tomu Cruiseovi. Nejen proto, že byste od něj hereckou účast v tomto typu filmu nečekali, ale především proto, že v postavě Franka Mackeyho podává svůj životní výkon, právem oceněný Zlatým glóbem a nominovaný na Oscara. Těžko rozhodnout, zda je lepší v neodolatelné sekvenci své sexuálně agresivní přednášky anebo dramatického rozhovoru, v němž svádí souboj se zvídavou reportérkou, jež touží odhalit jeho minulost.

Je-li možné Magnolii něco vyčíst, pak snad jen drobnost, která je zřejmě nevyhnutelným důsledkem natolik široce rozvětveného dějového schématu a tříhodinové stopáže - a totiž určitou ztrátu tempa někde na konci druhé hodiny. Ovšem vedle potěšení, které lze pociťovat z Andersonova filmařského talentu, je to jen nepatrná vada na kráse.


Text: Iva Hejlíčková